Můj třetí porodní příběh začíná v listopadu 2019, kdy jsem zjistila těhotenství. To ráno jsem byla dost naštvaná na kluky (Toník 4r, Šimon necelé 2), test jsem si dělala kvůli dost podezřelé únavě, s myšlenkou, že další děti snad už ani nechci, že tohle je náročné dost. Třetí miminko bylo v plánu do budoucnosti… ale poněkud vzdálenější. A tak vyšla na testu slabá druhá čárka. ,,Jé…doprčic.“
Manžel po oznámení chvíli nevěřil, pak chvíli měnil barvy a první věta ,,ale tentokrát chci vědět, co to bude“.
Těhotenství bylo asi nejnáročnější ze všech. Jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Byla jsem hodně citlivá, rozbrečela mě každá blbost na půl dne.
Kluci vyžadovali pozornost, takže dělali blbiny, první tři měsíce jsem pořád měla pochybnosti, jestli je to dobrý nápad… a pak jsem na screeningu brečela úlevou, že je miminko ok. Manžel trávil hodně času v práci a když byl doma, tak pracoval (dům v rekonstrukci), od února psal diplomku, v červnu měl státnice. Velké téma bylo tepelné čerpadlo, instalace se nám dost protáhla, a i když mělo být komplet hotové měsíc před porodem, nakonec to ještě není. Taky covid a možné povodně. Tchyně se o těhotenství dozvěděla hned na začátku, byla na nás dost naštvaná a šířila nějaké svoje domněnky… Dost mě to mrzelo a ještě víc mě mrzel fakt, že to manžel neřešil.
Od ledna jsem se stala laktační poradkyní a začala jsem k rodičáku více pracovat. Takže mě provázely ještě příběhy těžkých porodů, velmi nedonošená miminka, vážné těhotenské nebo novorozenecké komplikace, SIDS a umírající manželé. S postupujícím těhotenstvím bylo čím dál náročnější si nic z toho nepouštět k tělu. Ve 35.tt jsem ještě doprovázela k porodu 
a pak si konečně nařídila dovolenou.
V plánu byl od začátku domácí porod, stejně jako u druhého syna. Naše porodní asistentky z minula však na náš termín porodu už měly naplánovanou dovolenou, takže jsme domluvili jinou, z velké dálky, a k tomu další, bližší, na poradny a poporodní návštěvu, která ale nechodí k DP. Těhotenství jsem chtěla s co nejmenším počtem kontrol. Na potvrzení těhotenství jsem byla na konci devátého týdne, protože pak měly být vánoce a já nevěděla, jak to bude se screeningem (ten dělal jiný dr.). Screening byl ve 14. týdnu v pořádku, pak 21. tt v pořádku a na ten poslední jsem chodit ani nechtěla. Pro mou PA ani nebyl důležitý. Nějaká vyšší moc mě na něj nakonec ale dostrkala. Miminko bylo o dva týdny menší a zatím příčně. Bylo mi doporučeno přeměření. 33.tt miminko bylo už jen o týden a poloha už hlavičkou dolů, takže jsme se zase hodili do klidu, že je všechno ok. Manžel si s miminkem večer domluvil váhu 3100g a často mu to připomínal.
Po domě jsem rozvěsila afirmační kartičky a vybarvovala omalovánky z Jemného zrození.
V půlce června mi ale manžel večer řekl špatnou zprávu ohledně topení a miminko se okamžitě natočilo příčně. Další den v břiše bylo tak aktivní několik hodin v kuse, ani mi nešla nahmatat poloha, že jsem radši jela na kontrolu do nemocnice… miminko v pořádku, ale úplný konec pánevní a velikostně zase o dva týdny menší. Za pár dní jsem šla k obvodnímu gyn. pro výsledky odběrů, říkala jsem mu o příhodě s KP, tak miminko zase přeměřoval. Bylo příčně a odhad ve 36.tt 2300g, tedy o dost méně, než je průměr, hlavně od toho přeměření vyrostlo jen o kousek. Poslal mě do rizikové poradny. Manžel měl 5 dní do státnic, já na všechno sama a v totálním stresu, chvílemi jsem dost vyšilovala. Bála jsem se o miminko, o domácí porod. Přemýšlela jsem, do které porodnice jet, a co když se miminko neotočí? Už jsem se viděla na císaři s příčným hypotrofem. Sepsala jsem si dost podrobný porodní plán a instruovala manžela. Vybírali jsme jméno. První půlku těhotenství mi zněla v hlavě Marion, pak mi pořád přicházela Madlenka… ale nějak jsme se nemohli shodnout s mužem.
Den po úspěšném složení státní zkoušky jsem jela na rizikovku, kde všechno dopadlo dobře. Miminko hlavičkou dolů, průtoky naprosto v pořádku, placenta ok, odhad váhy 2450g. A že z jejich strany všechno ok a už tam nemusím. Uf!
Dvakrát jsme byli na poradně u PA, váhový odhad vypadal na cca tři kila. Stihli jsme taky těhotenské focení, dát kluky na hlídání a užít si fajnovou večeři o samotě. Miminko bylo hlavičkou dost nízko a já začala s napářkami. Taky jsem si pro jistotu sbalila pár drobností do porodnice, kdyby náhodou, a domluvila sousedku na hlídání dětí.
Sobota 18. 7., termín porodu. Nic. Vedro střídaly bouřky. Tělo se začalo čistit, zabralo mu to pár dní. Můj táta zapíjel porod předem, trval na tom, že musíme dát vědět hned na začátku a často se ptal, kdy už to bude. Protože kluci byli na termín, tohle mě dost stresovalo.
Středa, 4 dny po termínu, šli jsme na přání PA na průtoky, vše v pořádku. A do večera se nic nedělo, všechno vypadalo, že ani nic nebude. Když náhodou břicho bolestivě ztvrdlo, říkala jsem si, že se mi tentokrát do toho porodu ani nechce. Do té bolesti. Porod Šimona byl strašná síla, zvládnu to znova?
4:30 mě vytáhl z postele vlčí hlad a potřeba jít na wc. Tělo se zas čistilo. V kuchyni jsem pak snědla pěknou hromádku meruněk. Chodily vlnky, krátké a slabé, ale zato asi po třech minutách.
5:30 píšu PA a fotografce Adéle.
5:40 vstává muž do práce, posílám ho zpátky do postele, že dneska nikam nepojede. Vařím směs na napářku. Ta natáhla intervaly, zesílila a prodloužila vlny. Intervaly byly cca po 10 minutách, mezi vlnami se dalo spát.
7:10 píše Adéla, že má jet do Prahy na focení a že to teda zruší. Jdu se trochu upravit.
7:30 volám PA, jak to vypadá a že budeme v kontaktu. Čípek zatím zavřený.
8:30 vstali kluci s manželem, utírám zadky, dělám snídani, prodýchávám vlny, beru si porodní župan.
9:15 vlny cca po sedmi minutách, vyháním muže s dětmi z domu. Došli do coopu pro něco dalšího na snídani. Já uvařila kafe do termosky na chránění hráze, dala si aromaolej do lampy, namazala bříško porodním olejem, připravila pro jistotu pěnové puzzle a ručníky s podložkou na zem, na místo, kde se před dvěma lety narodil syn. A udělala jsem si hnízdo v posteli, pustila afirmace k porodu od Jemného zrození a jen se uvolnila. Vlny chodily už celkem pravidelně a se správným dýcháním vůbec nebolely. Byla jsem úplně uvolněná. Zároveň ale plně při smyslech, to jsem od předchozích porodů neznala. Co když se to zastaví a porodím až večer, jako to bylo u kluků? Co když sem ženy pojedou zbytečně?
11:00 píšu PA, že vlny chodí přibližně po pěti minutách. Jsou intenzivnější, čípek je pryč a otevření přibližně na 3cm, ven se klene vak blan. PA odpovídá, že tedy vyjede, cesta je dlouhá. To samé píšu Adéle, ta píše, že taky za chvilku dorazí.
Vlny chodí v pořád stejných intervalech, ale intenzita roste. Každá vlna je náročnější a při každé cítím posun. Na zádech si pořád držím termofor, který jsem si kupovala už k předchozímu porodu.
11:30 volám manželovi, kde je, tak prý s dětmi v tescu, přijede cca za hodinu. Ok. Informuju ho, že náš porodní tým je na cestě.
,,Čím silnější mé vlny jsou, tím blíže jsem okamžiku držet mé dítě v náručí.“
11:50 přijela Adéla se synkem, přivítáme se, vypustí syna do hraček v obýváku a začíná fotit.
,,Své dítě rodím jemně, klidně a pohodlně“
Vlna. Je mi strašný vedro, sundávám župan. Cítím, že tělo odvedlo velký kus práce. Vyšetřuju se. 7 centimetrů. Aha? PA dorazí nejdřív za hodinu. ,,Asi na ni nepočkáš, co?“ ptám se miminka. Odpovídá další, opět o stupeň náročnější vlnou.
,,Otevírám se doširoka.“ Ano, to sedí. Vlny cítím jenom dole, přichází pořád přibližně po pěti minutách. Adéla přichází a odchází, snaží se být neviditelná a většinou opravdu je, skoro ji nevnímám.
12:30 přijíždí manžel. Nosí tašky z auta do kuchyně, s dětmi uklízí nákup. Občas se na mě jde podívat, pohladí, pomazlí.
,,Přitahuji lidi, kteří mne podporují s láskou a pochopením.“
Už mi není pohodlné klečet, lehám si na chvilku na záda. Přichází vlna. Trochu (dobře, celkem dost) nadávám, že to nebyl úplně nejlepší nápad. 
Cítím další velký posun a hlavička se opírá o otvor v pánvi. Po skončení vlny si měním dřepy a kleky. Opět přichází manžel a spolu s ním další vlna, lehce vokalizuju. ,,To zvládneš.“
,,Otevírám se doširoka. Mé tělo měkne a otevírá se. Otevřít, otevřít, otevřít.“ Vlna. Vlna náročná, s podezřelým pocitem na přitlačení na konci. Hlavička rotuje v kostěném otvoru a hledá cestu. Vypadl kus hlenové zátky a tak nějak mi překážel, tak jsem lovila zbytek… a zjistila jsem, že už dál není co otvírat. Říkám muži, že už to za chvilku bude. Vyvalil oči, ale evidentně si myslel, že to ještě tak hodinku bude trvat, přece jen ty předchozí porody byly o něco delší… Šel do kuchyně krájet dětem meloun.
Přichází vlna. Lehká vokalizace se během vteřiny mění v řev. Hlavou mi běží bleskový rozhovor s miminkem. ,,Ježišmarja, už? Ještě ne…“ Řvu dál, miminko se velmi rychle posouvá. ,,No tak teda pojď!“ Rodí se hlavička, sahám na ni, praská mi voda. Poporvé v životě. Řvu a koukám na ten gejzír vody, teče úplně všude, pryč z podložky. Řvu a vidím velmi vlasatou hlavičku, nahmatávám obličejík a ouško. Přibíhá manžel s Adélou, manžel nějak doskakuje na postel, kouká na hlavičku, když s dalším šplouchnutím dorotují ramínka a miminko vyklouzne ven. Trochu kucká, lovím ho a zvedám na sebe. Leháme si… a já nevěřím, že jako už! 
Manžel miminko přikryl, zjišťujeme, kolik je hodin. 12:50. Po chvilce koukám pod deku, kdo se nám to narodil…je to holčička! Dojetí
Miminko začíná brečet, brečí docela dlouho. Uvědomuju si, že pořád hrajou afirmace. Beru telefon, vypínám je a koukám, že psala PA, že je o dvě obce dál a jak jsem na tom. Volám jí a rovnou se v telefonu ozve ,,jé, slyším miminko!“. Dojela asi za 15 minut. Do ložnice přišel Šimon a pak i Tonda, koukali na miminko. Tonda vypadal dojatě, to jsem u něj ještě neviděla
Pak nás PA průběžně kontrolovala, manžel dojel pro pizzu, já porodila placentu. Holčička se přisála asi půl hodiny po porodu a další hodinu a půl nepustila. Přibližně po 2,5h jsme stříhali pupečník a zvážili miminko. 3100g. Manžel měl vánoce
Adéla se pak rozloučila a odjela, PA s námi pobyla ještě asi hodinu, vypsala papíry pro matriku, pediatra a gynekologa a rozloučily jsme se.
Já až do večera nevylezla z postele, až na sprchu a wc, a vlastně i několik následujících dní. Holčičku jsme nakonec opravdu pojmenovali Magdalena. Má sice narozeniny hned po svátku, ale to nevadí
V sobotu jsem se odhodlala si jít zpracovat placentu… a nešlo to. Cítila jsem takový obrovský vděk, respekt a úctu, že jsem ji nedokázala říznout. Prohlížela jsem si plodové vaky, jak je možné, že se tam vešla? Uvědomila jsem si, jaké jsme s Madlenkou měly štěstí, jak strašně jsem se o ni bála, a že už je tady a bát se nemusím…ale vlastně se o ni bojím dál, jen jinak. Uloupla jsem si kousíček na koktejl, udělala otisk na památku, usušila pupečník a rozhodla se, že ji zakopeme pod strom spolu s bylinkami. Tak než vybereme strom, odpočívá v mrazáku.
Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Překvapivě mi chvíli trvalo nějak uchopit ten porod, byl to zážitek úplně odlišný od předchozích porodů. Rychlý, bezbolestný, s minimální krevní ztrátou, cítím se, jako bych vůbec nerodila. Ono to fakt existuje! To pak určitě existujou i jednorožci. Taky jsem se ztratila v tom, jestli mít další dítě. V těhotenství, před porodem, během něj i po něm jsem si říkala, že stačilo. Že tu bolest už nechci, a že teď jsem si po náročném těhotenství prožila porod v klidu a mám splněno… A po pár dnech už zase nevím. Necháme to koňovi
Fotoalbum 🙂