Na miminko jsme si museli pěkných pár měsíců počkat. Když konečně přišlo, byli jsme dost překvapení.
Těhotenství probíhalo bez komplikací, řešili jsme rekonstrukci, stěhování a svatbu, takže na shánění těhotenských a porodních informací jsem měla čas až ke konci. Jako prvorodička bez informací jsem vůbec netušila, jaká vyšetření mají smysl a jaká ne, a už vůbec by mě nenapadlo, že něco může dokonce uškodit. Také jsem na poslední chvíli řešila, kam jet rodit. Chrudim nebo Pardubice? Po zvážení pro a proti obou ústavů jsme se rozhodli pro Pardubice, rozhodující byla porodní asistentka Lenka, která nám přislíbila doprovod k porodu a zajištění podmínek, které jsme si přáli.
Termín jsem měla 10.8. Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x).
Kolem třetí odpoledne začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a vlny okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě 😀 . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla po čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo.
Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm. Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a vlny se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon. Na tom jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku.
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.
Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně. Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt na zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile, takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela.
Nechali dotepat pupečník, nabídli Ondrovi přestřižení, což odmítl a lehce zezelenal, a mně zatím prohlížela doktorka, jestli je všechno v pořádku. Párkrát zatáhla za pupečník, jestli už placenta půjde. Za chvíli vyšla ven sama. Měla jsem malinkou prasklinku, asi z toho tlačení mimo vlnu, která podle Lenky ani nebyla na šití, ale doktorka trvala na svém. Ty dva kosmetické stehy bolely z celého porodu nejvíc.
Pak se mě ta sestra z novorozeneckého ptala, jestli by si Toníčka mohli na chvilku půjčit, že paní doktorka by si ráda šla lehnout, tak že by ho hned vrátili. Nebyla jsem schopná myslet, tak jsem to odkývala a dnes toho strašně lituju. Ondra šel s nimi, aby měl Toníček fotku z prvního mučení ve svém životě. Snad každé dítě musí mít fotku, jak vříská na váze. Dnes už bych to nedovolila. Ondra se vrátil vysmátý, že prdlajs 3,1, ale dokonce 3,4!
Toníčka dovezl v akvárku přikrytého dečkou s obvázaným pupíčkem. Znovu jsem si ho dala na nahé tělo a Toníček se zkoušel přisát, šlo mu to moc hezky. Koukal při tom na mě a vypadal strašně rozpačitě, v očích měl výraz ,,Můžu? Není to hloupé?“
A Ondra volal rodičům, zajímaly je hlavně rozměry dítěte a fotky. A nejlepším kamarádům. Jednoho mi dal na ucho.
Držela jsem ho za hrudníček a zadeček a přišel mi hrozně droboučký a křehký. Najednou jsem ucítila brnění v ruce. Ondra se podíval pod deku a bylo to jasné. Vyšla smolka, snad všechna najednou. Teklo mi to po břiše dolů. Ondra šel někoho sehnat, aby nám pomohli. Přišli všichni, co byli u porodu a vypadali dost vyjeveně. Prý mám být ráda, že už je zvážený, že tohle je tak třicet deka. I když jsem si nepřála, aby ho po porodu koupali, stejně ho šli umýt. Odnesli ho a já šla do sprchy, v tu chvíli mě nenapadlo řešit něco kolem Toníčka, najednou jsem si uvědomila ten nepořádek, tu krev s vodou všude, a co ze mě asi teče, najednou mi bylo hrozně trapně a tak jsem poslušně šla do sprchy. Vysprchovala jsem se byla mi hrozná zima. Ondra mi pomohl ze sprchy, usušil mě, podal mi vložku a kalhotky, oblékl čistou košili. Vyšla jsem z koupelny a sál už byl skoro uklizen, postel převlečená, jen na zemi zbývaly kapičky krve, které jsem udělala cestou do koupelny.
Lenka nás dovedla na pokoj, dostala jsem večeři a sestra mi ukázala všechno na pokoji. Měla jsem nadstandard. Pak jsme se rozloučili s Ondrou, aby mohl jet domů.
Najedla jsem se, měla jsem šílený (ale opravdu šílený) hlad. A najednou mi došlo, že nemám Toníčka, před tím mi nijak nedocházelo, že už nejsme 2v1, ale každý sám… Šla jsem se zeptat sestry, kdy ho dovezou, řekla mi, že za chvíli. Uteklo několik chvil a Toníček nikde. Pak jsem se šla zeptat znovu, tak se sestra šla zeptat na novorozenecké. Přišla s tím, že přijede v pět ráno na kojení a že si mám jít lehnout, že Toníček taky spinká. Byly asi dvě hodiny. Šla jsem si tedy poslušně lehnout, sestra zkontrolovala zavinování dělohy a odešla. Nemohla jsem usnout. Všude okolo houkaly monitory dechu a křičely miminka a já doufala, že žádný z těch zoufalých hlásků není Toníčkův. Nevím, proč jsem si pro něj prostě nedošla. Fakt nevím a teď bych si dala pár facek. Porod se povedl celkem pěkně a pak si to nechám takhle zkazit.
Spala jsem asi půl hodiny. Pak bylo konečně pět ráno a Toníček nikde. Šla jsem do sprchy, pak byla vizita. Doktor mi prosahal břicho a pak chtěl vidět obsah kalhotek. Když zjistil, že nemám nástřih, prohlásil: ,,jo, tak tady není nic k vidění“ a odešel. Zajímavé. A pak mi konečně přivezli Toníčka. Bylo šest. Taková starší sestra mi ho donesla do postele, vytáhla prso z košile a nacpala ho Toníčkovi do pusy. Zajímavý styl ukázky kojení. Měl zase ten rozpačitý pohled, nevěděl, jestli může. Snažila jsem se ho povzbudit. Přisál se a krásně pil. Pak jsem ho, nevím proč, musela ,,vrátit“ na sesternu a trvalý pobyt na mém pokoji měl až od devíti.
Kojení nám šlo krásně, sestra mě chválila, že nám to jde nejlíp z oddělení. Jiné sestry na mě koukaly divně, byla jsem ,,ta z nadstandardu, co rodila na čtyřech a nemá nástřih“. Taky se přišla podívat Lenka, jak se máme. Říkala, že jsem měla krásný porod a že je škoda toho šití. Že doktoři mají nějakou zvláštní potřebu všechno zachraňovat. A taky říkala, že jsem dost průkopnice. Takový porod, jako jsem měla já, prý neviděli dobrých 8 let. To jsem na sebe byla fakt pyšná, že jsem svému dítěti dokázala zařídit celkem dobrý příchod na svět. Škoda jen, že jsem ho neubránila potom…
Mrzí mě, že jsem si Toníka nechytla sama. Mrzí mě, že jsem placentu vůbec neviděla… Chyběla mi, když jsme Toníčkovi sázeli strom. Jsem naštvaná na tu doktorku, že mi vnutila ten monitor, který mi to celé zkazil. Něco mi říká, že bych porodila i bez dirupce o něco dřív… Nebyla bych tak utahaná.. Mrzí mě, že nám nevyšel ten bonding.
Je zajímavé, že druhý den po porodu jsem byla v euforii, jaký to bylo skvělý, že jsem to dala bez oblbováků, bez nástřihu a větších zranění a chyby mi došly až po několika měsících… Také jsem měla hodně dlouhou dobu pocit, že máme Toníka jen půjčeného, že někdo přijde a vezme mi ho. Že to, co se děje, není skutečné…
Trvalo asi rok, než jsme to domazlili a než jsem se s tím srovnala.
Pevně doufám, že příští porod bude doma.